„Cirkus C tvoříme my dva, naši přátelé, klimatická krize a uhlíkový cyklus,“ říkají zakladatelé společnosti

Text I Foto: Karolína Poláčková

O vášni k biouhlu, zrodu firmy, plánech i cirkusových vystoupeních s Vilémem Řiháčkem a Tomášem Blahou

Kde jste se seznámili? Co vás svedlo dohromady?

Vilém: Sedíme takhle s mou ženou Evou doma u stolu a já říkám, že bych rád udělal něco smysluplného s penězi, které jsem dostal od babičky. Druhý den sedíme takhle zase u stolu a já říkám, že už mě štve, že se nikde nedá ve velkém koupit biouhel, a že by to měl někdo změnit. Třetí den sedíme takhle u stolu a já říkám, že bych vzal děcka na výlet do Předklášteří, že je tam prima cukrárna. A protože ženy dávají našim krokům smysl, tak Eva řekla, že bychom teda měli v Porta Coeli navštívit Toma Blahu, že je to někdo, kdo by mě mohl zajímat. A taky že jo…

Tomáš: Úplně na začátku nás dohromady svedlo Brno. Pamatuju se, že poprvé jsem Viléma potkal tak před patnácti lety na obědě s dalšími eko-aktivisty. Vilém tam byl jako aktivista končící, já jako začínající. Ale dlouho jsme se pak nepotkávali. Pak jednou se mi ozvala jeho žena Eva s tím, že by si udělali výlet na Tišnovsko a že by se zastavili podívat se na uhel. Mě samozřejmě zasvítily oči, protože tehdy jsem si zrovna čerstvě zařídil živnost na výrobu dřevěného uhlí, takže jsem v nich viděl zajištěnou brněnskou střední třídu, která si přijela na venkov pro uhel.

Nakonec se ukázalo, že nehledají uhel, ale někoho ke spolupráci na rozjetí většího biouhelného projektu. A to znělo hodně slibně. Aby toho tehdy nebylo málo, tak jsem si zrovna ten den rozsekl mačetou palec a touto mojí krví jsme tehdy zpečetili naše biouhelné přátelství. Bylo to 14. dubna 2021, zrovna nedávno jsem se díval do lékařské zprávy (smích).

A co se tedy dělo po vašem setkání?

Tomáš: Pak jsme rozběhli práce na tom, abychom do našeho biouhelného kroužku zapojili více lidí. To se podařilo, v současnosti se kolem našeho projektu pohybuje asi sedm dalších osob, které nám pomáhají s propagací, vědeckou prací i v terénu. S Vilémem jsme ale cítili, že je potřeba se posunout na další level a tím bylo založení firmy.

To šlo tedy velmi rychle, když jste se sžili za pouhých několik měsíců.

Vilém: Tomáš je dost intenzívní člověk, který jde do věcí naplno, má pořád nějaké nápady, zná všechny lidi na světě, je stále v poklusu (smích). Navíc zvedá telefony, odpovídá na maily a je na něj spoleh. Hned bylo jasné, že přesně tento typ energie je potřeba, aby se věci začaly hýbat.

Tomáš: No, já jsem Viléma hledal minimálně od jara 2020. Hledal jsem někoho, kdo by se se mnou vrhl do výroby biouhlu a kdo by se nebál to s biouhlem odpálit v trošku větším měřítku. Takže když se Vilém konečně objevil, nebyl důvod váhat.

Na pár let šel uhel k ledu

Jak se u vás zrodila vášeň k biouhlu?

Vilém: S biouhlem mě seznámil můj kamarád Jeník Hollan z brněnského Ekologického institutu Veronica. Už někdy před patnácti lety, kdy jsem tam pracoval, nám vyprávěl o zázračných schopnostech uhlu, vymyslel vlastní zahradní pyrolýzní reaktor, rozvíjel teorie o ukládání atmosférického uhlíku do půdy a dokonce snil o biouhelném ozeleňování Sahary. Takže to byla obrovská inspirace.

Další zásadní setkání s biouhlem jsem zažil při své praxi krajinného inženýra. Při projektování protipovodňových opatření jsem navrhoval aplikaci biouhlu na ornou půdu pro úpravu narušených půd. Zejména kvůli prevenci eroze a zlepšení zásaku dešťů. Jenže zemědělci se mě opakovaně ptali, kde ten biouhel jako mají vzít. Začal jsem na tuto otázku hledat odpověď v literatuře a experimentovat s výrobou. Ovšem až po návštěvě u Tomáše věci začaly dávat smysl.

Tomáš: Já jsem se o biouhlu dozvěděl poprvé v Brně na Masarykově univerzitě, kde jsem studoval environmentální studia. V rámci Bloku expertů nám tam prezentoval Tomáš Miléř spolu s jedním zemědělcem svoje zkušenosti s výrobou biouhle. Byl jsem tím tématem fascinovaný, takže jsem si k tomu pak doma hned našel články od Jeníka Hollana. Akorát jsem pořád neměl dost materiálu na to, abych vyzkoušel jeho výrobu. Na pár let jsem dal uhel k ledu, mohlo to ale začít už daleko dřív (smích).

Kdy se situace změnila?

Tomáš: Opět jsem si na biouhel vzpomněl, když jsme na jaře roku 2019 začali s dobrovolníky čistit zarostlé sady kláštera Porta coeli. Vrhli jsme se tehdy po hlavě do likvidace náletových dřevin a vůbec nepřemýšleli nad tím, co budeme dělat s tím obrovským množstvím větví. Zrovna tehdy na Tišnovsku vrcholila kůrovcová kalamita, takže větve nikdo nechtěl ani na štěpku, a proto bylo potřeba vymyslet jiné elegantní řešení, jak se jich zbavit.

Tak jsem oprášil svoje znalosti o biouhlu a začal projíždět youtube a hledat řešení.Ale moc to nešlo, protože většina návodů ukazovala spíše vertikální pece, do kterých se toho moc nevejde. Až jsem pak narazil na video Martina Pospíšila, ve kterém prezentoval pec Kon-tiki, a to bylo ono. Moc hezky tam vysvětloval princip otevřených pecí a posloužil mi jako inspirace.

Na bazoši jsem pak ve Slavkově pořídil starou „kysňu“ na hašení vápna, a když to fungovalo, tak jsme si u jednoho místního zámečníka nechali udělat dlouhou vanu na pálení. Pálení biouhle byla ovšem jen jedna část mého objevu, druhá, neméně zásadní, byla pak jeho aplikace a užití. Jednak jsme jej používali na naší dobrovolnické zahrádce v klášteře, ale hlavně jsem jím začal zlepšovat zahradu svých rodičů, kteří bydlí v bývalém kamenolomu v cihlářské čtvrti, takže ze zahrádkářského hlediska je to past vedle pasti. A bylo fascinující pozorovat, jak se na zahrádce v roce aplikace biouhlu s kompostem zlepšily výnosy.

Vilém: Celý život jsem věnoval podstatnou část svého času dobrovolničení – ve skautu, v eko-aktivistických organizacích nebo třeba v kultuře. Jenže teď mám tři děti a každý svůj den rozpočítávám na minuty. Cirkus C je pokus o férové a etické podnikání. Pokus dělat dobrou věc naplno, aby měla reálný dopad a váhu. A dostat za to zaplaceno.

Tomáš: Protože tady něco jako Cirkus C chybělo. Chyběla nám nějaké platforma, která by podávala pomocnou ruku lidem, kteří by uhel chtěli vyrábět a zlepšovat jím tragický stav naší zemědělské půdy. Jasně, mohli jsme si dál na živnost pálit dřevěné uhlí a to v nějaké menší míře dodávat lokálním aktivitám na výsadby a měli bychom svatý klid. Ale my chtěli víc, chtěli bychom přispět k rozvoji biouhlířství v rámci České republiky, a hlavně z toho udělat čistou a zároveň dostupnou technologii.

Pálení v otevřených pecích má svoje kouzlo, ale nedá se dělat jako každodenní činnost, to by bylo trochu o zdraví. Proto teď usilujeme o technologii, která bude bezpečnější, čistější a zároveň bude výhledově řešit i odpadní teplo, které při výrobě biouhle vzniká. A zároveň to bude technologie, která bude dostupná i pro malé a střední zemědělce – pyrolýzní reaktory, které potřebují velký přísun biomasy, už na trhu jsou. My tak nějak ze svých lehce anarchistických duší hledáme řešení, která jsou decentralizovaná a demokratická.

Co představuje název společnosti?

Vilém: Pro mě to symbolizuje celý můj přístup k věci. Kdybych měl odpovědět poeticky, Cirkus C je jako tanec bez rytmu, něco mezi taškařicí a byznysem. Vír událostí, barev, nečekaná setkání, humor, lehkost a taky trocha překvapení. No, a teď vážně. Cirkus znamená kruh a písmeno C je označení uhlíku.

Tomáš: No, já osobně v tom vidím i určitou hravost a cit pro kulišárny, který máme oba dva s Vilémem. Já jsem doufal, že on bude ten vážnější z nás dvou, ale občas o tom trochu pochybuju. Jak říká Vilém, Cirkus je taky kruh, kroužek, je to nějaké společenství, které chceme kolem biouhle vytvořit, protože je v něm obrovský potenciál a je třeba usilovat o to, aby se povědomí o něm rozšířilo co nejdále, a myslím si, že kooperace je v tomto tématu lepší než kompetice.

Kdyby byl Cirkus C opravdový cirkus, jaké by bylo v rámci něj vaše číslo nebo vystoupení?

Vilém: Viděl bych to na nějakou talk-show. Přijde klaun, vytáhne si někoho z publika a udělá si legraci ze všeho na světě, včetně sebe. Anebo úplně jiný druh představení – jestli znáte Cirque du Soleil, tak v jednom z těch představení je chlapík, který vezme obruč, rozkutálí ji pod určitým úhlem, takže opisuje spirálu, pak udělá dva kroky doprava a obruč mu po půl minutě kroužení přistane přesně do nastavené ruky. Tak tohle bych chtěl umět.

Tomáš: No, já su dost nešikovný a obecně neakrobatický typ, takže bych asi prodával lístky anebo byl takový ten trochu trapný klaun, jehož vtipy spousta lidí nepochopí. Jo, vlastně umím polykat velká rajčata najednou, ale to nevím, jestli se dá počítat do cirkusové akrobacie. To je spíš asi do freak show. Jo, tam bych se vzhledem ke svým fyzickým dispozicím asi docela uplatnil. Takže si můžu ještě založit Freakshow F.

Kdo Cirkus C tvoří?

Tomáš: Tvoříme ho my dva, naši přátelé, pak taky klimatická krize a uhlíkový cyklus. Nicméně si myslím, že stále ještě není uzavřený a jsme přístupní tomu, aby se do našeho vnitřního kruhu zapojil i kdokoliv další.

Jaké jsou vaše plány a vize na příštích pár let?

Vilém: Rád bych v českých, moravských a slezských krajích viděl desítky drobných „biouhlíren“, které by používaly naši čistou a efektivní technologii. A taky v Rakousku, na Slovensku i dále. Chtěl bych, aby se kolem biouhlu vytvořila živoucí komunita lidí, které zajímá stav naší krajiny, mají vůli měnit věci kolem sebe a chtějí podpořit přírodní procesy. Abych byl konkrétnější, tak by se mi fakt líbilo, kdyby se nám podařilo technologicky vyřešit využití toho obrovského množství tepla, které se pyrolýzou uvolňuje, například na vytápění skleníků.

Tomáš: Já sním o sauně a sušárně na ovoce napojené na naše střední pyrolýzní zařízení. Na pyrolýzní zařízení, které bude běžně dostupné pro zemědělce, lesníky, ale i samosprávy nebo údržby silnic. Sním o tom, že maximum odpadního dřeva a biomasy se bude skrze pyrolýzu přeměňovat na uhel a ten se bude zapravovat do krajiny. Asi bych byl rád, kdybychom byli takový rozcestník, kterého se budou ptát další lidé, co se chtějí věnovat biouhlu, protože když jsme se mu chtěli věnovat my, tak tady nikdo moc nebyl, kdo by nám poradil. Já jsem se takto na stáži na farmě ve Francii naučil dělat bretonský cidre a myslím, že podobně bychom u nás mohli učit zájemce dělat uhel.

Co připravujete na nejbližší měsíce?

Vilém: Hlavou mi táhne ten nekonečný seznam úkolů, který nás čeká a stále se prodlužuje… Výrazná věc bude pořízení superčisté technologie z Anglie, ale těším se taky na spuštění e-shopu. Chystáme i vědeckou spolupráci, která by měla naše vědění o biouhlu posunout zas o kus dál, to bude dobrodružství samo o sobě. Ale hlavně se chci věnovat vývoji té naší pyrolýzní technologie, to je pro mě takový ten dort se šlehačkou, který čeká na všechny hodné kluky, kteří dojí oběd.

Tomáš: Právě nám skončilo období vyřezávání náletových dřevin, takže to teď necháme trochu proschnout, otočíme se do Británie pro novou lepší pyrolýzní pec a pak budeme zuhelnaťovat a zuhelnaťovat. Do toho pracujeme s jednou konstrukční firmou na prototypu nové pece a snažíme se šířit osvětu a experimentovat s užitím uhle. Taky nás čeká pár setkání s investory, no budeme to mít hezky pestré, chvilku montérky, chvilku saka.

Kdybyste se měli vzájemně popsat třemi slovy, jaká slova by to byla?

Vilém: Popsat Tomáše? Tall man with a wide heart. Ne, vážně, Tomáš je člověk sršící nápady, pozitivní energií a vůlí měnit svět k lepšímu. A zároveň stojí nohama pevně na zemi, umí seřídit křovinořez a couvat s vozíkem. Prostě dobrej parťák.

Tomáš: Jakože mám popsat Viléma? Viléma celkem charakterizuje jeho hlas: srozumitelný, pevný, hluboký. Hluboký, protože nad věcmi přemýšlí do hloubky, srozumitelný, protože je pak dokáže hezky, pochopitelně vysvětlit, a pevný, protože má pevné zásady, je to takový starý skaut a to mi přijde, že je hodně důležité.