To já znám, náš děda taky dával popel do kompostu!

Datum: 16. 4. 2022

Text: Tomáš Blaha I Foto: Karolína Poláčková

Pokud bychom měli určit nejčastější poznámku (záměrně nepíšeme otázku), kterou ohledně biouhlu slýcháme, tak je to ta „popelová“. Většinou to bývá něco ve smyslu: Ale my odjakživa do kompostu přidáváme popel, tak jak to, že se nám ta černozem netvoří? Tímto článkem bychom chtěli zodpovědět základní otázky vztahu popela a biouhle. Jste připraveni pohlédnout pravdě do očí? Možná ty oči budete muset občas přivírat před štiplavým kouřem z pralesních požárů, tak si vemte brýle.

Popel neodmyslitelně patří k primitivnímu způsobu výroby biouhle – bílé části jsou okysličené oběti dokonalého spalování. Při pálení v otevřených pecích se ale této formě ztrát bohužel nevyhneme.

Žďářením na zdar našemu zemědělství!

Oheň doprovází zemědělce už od prvních nesmělých počátků před 10 000 lety v oblasti Blízkého východu. Vypalování lesních porostů bylo po dlouhou dobu praktickým a snadným způsobem, jak zemědělskou půdu zbavit stromů a keřů a připravit ji na obdělávání motykami a rádly. Žďáření (tak se vypalování lesa za účelem získání pole odborně nazývá) se dodnes praktikuje v tropických oblastech, svoje místo ale mělo i v historii našeho zemědělství. Od toho jsou všechny ty místní názvy obcí, všechny ty Žďáry, Žďárce a Ždírce, ba i příjmení Žďárský může pocházet od někoho, kdo byl profík na vypalování.

Vypalování navíc půdu i určitým způsobem pohnojilo. Dřevěný popel je sice chudý na dusík, naproti tomu ale obsahuje velké množství vápníku, vápenaté sloučeniny tvoří až třetinu složení popele. Ten je proto silně zásaditý a může nám pomoci zlepšit půdní reakci (pH) u kyselých půd. Kromě toho obsahuje popel i značné množství draselných, fosforečnatých a hořečnatých sloučenin, které nám do půdy dodávají minerály potřebné pro plodovou zeleninu. Toho všeho si první zemědělci pravděpodobně všimli. Žďáření má ale negativní vliv na drobné živočichy a také na ovzduší. V tropických oblastech, kde se dodnes používá, je vypalování pralesů mimo jiné zodpovědné za dýchací problémy a onemocnění u velké části populace.

Eero Järnefelt: Žďáření / Otroci mzdy (1893). Ještě začátkem 20. století bylo žďáření ve Finsku běžným způsobem získávání půdy.

Žďáření už v našich končinách naštěstí odzvonilo. Jistě, najdou se sem tam poslední jeho ctitelé, kteří trochu barbarsky vypalují starou trávu, případně na dvorku pálí hromadu starých větví a vaří mlhu pro celé okolí. Na druhé straně je spousta účinných a šetrných topenišť, kde lidé spalují dřevo a kromě tepla tak získávají i značné množství dřevního popela a ten pak jako hnojivo zapravují do kompostu.


Jako Fénix z popela

Nabízí se tedy otázka, proč nás vždycky trochu rozčertí, když nám někdo říká, že biouhel zná, protože popel přidává už po mnoho let do kompostu. Biouhel a popel jsou totiž dvě dost odlišné věci. Popel je konečným produktem při úplném spalování biomasy. Skoro veškerý uhlík při spalování zreaguje s atmosférickým kyslíkem a odchází jako oxid uhlíku (nejčastěji jako oxid uhličitý). Může se stát, že sem tam jsou v bílém nebo šedém popelu vidět i kousky černých uhlíků. Ty tam vznikly, protože biomasa byla nedostatečně okysličována, a došlo tak k neúplnému spálení.

Tyto uhlíky pak na kompostě na rozdíl od popela vydrží a nerozloží se. A tím se dostáváme k hlavní výhodě biouhle proti popelu. Popel je sice zdrojem rychlých živin v podobě vápníku, draslíku, fosforu a hořčíku, tyto živiny ale nejsou moc stálé a jsou rostlinami rychle spotřebovány. Naproti tomu uhel je velmi stabilní látka, která v půdě může vydržet i tisíce let a my díky tomu můžeme trvale využívat její výhody, jako je schopnost vázat na sebe vodu, a hnojiva, zlehčování půdy a poskytování útočiště mikroorganismům. Také chemicky se biouhel od popela odlišuje, jak ukazuje následující tabulka.

Co si budeme povídat, i při těch stepních nebo lesních požárech nám určité množství uhle vzniká, ale menší, než by mohlo. I proto se vědci snaží přesvědčovat tropické zemědělce, aby od vypalování pralesů upouštěli a spíše přecházeli na využívání biouhle, který je lepší pro jejich plíce i políčka. Ta jsou totiž po vypalování úrodná jen několik let a pak je nutné je opustit, vypálit kus lesa jinde a začít znovu.


Dokonalé spalování zahřeje víc

Jakkoliv to zní negativně, na nedokonalém spalování není nic špatného. Říká nám především, že ne všechna biomasa byla zcela spálena na popel. Při dokonalém spalování je kompletně využitý energetický potenciál biomasy, všechnu ji přeměníme na teplo. Při pyrolýzní výrobě biouhle se naopak části této energie vzdáváme, abychom vyrobili dřevěné uhlí – biouhel – a ten zapravili do půdy. Pokud bychom toto dřevěné uhlí spálili, tak energii uvolníme a vznikne nám zase popel, podobně jako vzniká třeba při běžném zahradním grilování.

Ovšem pozor, z výše napsaného by nemělo vyplývat, že popel ve srovnání s biouhlem prohrává na celé čáře. Tak předně, je důležité si ujasnit, za jakým účelem popel nebo biouhel vzniká. Spalovat obrovské hromady klestu na popel a chlácholit se tím, že nám vzniká hnojivo, by bylo trochu naivní. Odpadní biomasu bychom měli pomocí pyrolýzního spalování měnit v biouhel a ten využívat ke zlepšování půdy. Na druhou stranu je ale trochu krátkozraké zuhelnaťovat bukové špalky, které jsou určeny k vytápění domácností. Ostatně to, že při výrobě uhle nevyužíváme uvolněné teplo a topíme pánubohu do oken, nás trápí a snažíme se to do budoucna v Cirkusu C technologicky vyřešit.

Špatně uhašená hromada biouhle, která opět začala hořet. Vlevo můžete vidět hromádku popela, vpravo prohořívající uhel, který se podařilo zachránit. I banálně vypadající věc, jako je pálení biouhle, má svoje technologické postupy. (Předklášteří, 2019)

Je vidět, že popel se od biouhle zásadně odlišuje. Zatímco popel je hnojivo, kterým do půdy můžeme rychle, ale jen dočasně dodat pro rostliny důležité prvky (Ca, K, P, Mg), biouhel je médium, které nám pomáhá dlouhodobě zlepšovat stav půdy a nastartovat procesy, které povedou ke zdravé půdě. Popel je silná alkálie s pH 12 i více, což nemusí sedět všem rostlinám, takto silná zásada umí i poleptat. Biouhel oproti popelu také pomáhá snižovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře.

Jako ve všem tedy platí, že je třeba pečlivě zvážit, čeho spalováním nebo zuhelnaťováním materiálu chceme dosáhnout. K tomu je pak nutné si uvědomit rozdílné vlastnosti popela a biouhle. Snad k tomu trochu přispěl i tento článek.