Nikdy nelze úplně vše naplánovat, předvídat, promyslet. Člověk to prostě musí zkusit, říká sadařka Kristýna
Text I Foto: Karolína Poláčková
Jaká byla tvá cesta k tomu pořídit si sad?
Nebyl to úplně konkrétní plán nebo jasné rozhodnutí, že bych si prostě řekla „příští rok chci začít sadařit a teď hledám sad“. Spíš taková pozvolná cesta. V dětství jsem trávila hodně času na zahradě u babičky, kde bylo docela dost ovocných stromů, asi před deseti lety jsme v Brně založili komunitní zahradu, zahradničím taky doma v jednom brněnském vnitrobloku. Takže nějaký vztah k půdě jsem asi měla a mám.
Pak se to přede dvěma lety zrychlilo díky kamarádce Janě, se kterou se teď o sad staráme. Chodily jsme spolu po výletech, povídaly si o stromech, občas nějaké i opečovávaly. Například v alejích, o které se nikdo nestaral. Jednou jsme třeba odstraňovaly plastové ochrany proti okusu, které už stromkům byly těsné a zarůstaly do kmene. Postupně jsme se začaly bavit konkrétně o sadaření, já trochu rozhodila sítě mezi známými na Tišnovsku, no a pak Jana ten náš současný sad doslova objevila.
Co vás k tomu vedlo?
Samotné rozhodnutí bylo dost rychlé a spontánní, ale věděly jsme, co děláme. Aspoň si to myslím. Rozhodnutí pak podpořil Tom, třetí z naší sadařské party, který se nebojí velkých projektů. To „proč“ jsem já osobně tehdy asi neměla přesně pojmenované, ale vedla mě chuť být v kontaktu s přírodou i ve formě kulturní krajiny, učit se pečovat o ovocné stromy, podpořit lokální produkci ovoce a samozásobitelství. A samozřejmě ráda jím jablka.
Dokázala bys čtenářům popsat, jak si můžou takový sad představit?
No, jedním slovem by šlo říct, že je to džungle. Nebo tedy byla, když jsme získali klíče a byli v sadu poprvé. Je to velký pozemek, osm tisíc metrů čtverečních, a na něm asi tři sta jabloní, pár ořešáků, švestek a třešní. Jenže o sad se asi pět let nikdo nestaral, takže nejenže jabloně přerostly, ale celý sad zarostl kopřivami, šípkovými keři a různými nálety tak, že jsme doslova museli lézt po čtyřech, abychom se dostali z jednoho konce na druhý. A to jsme si cestu museli prosekat křovinořezem.
Teď už sad vypadá dost jinak, celé dva roky jsme jej v podstatě čistili a postupně se snažíme ošetřovat stromy tak, aby měly dost světla a prostoru, nelámaly se a nesly ovoce. A taky abychom se v sadu mohli nějak normálně pohybovat.
K čemu všemu pozemek využíváte?
No, hlavně pečujeme o stromy. Ten náš sadařský rok má dvě intenzivní fáze – v zimě, kdy stromy ošetřujeme řezem, a na podzim, kdy sklízíme a moštujeme. Většinu jablek zpracováváme právě na mošt. Mezitím jsme dosud hlavně čistili, od jara do podzimu je třeba kosit. Minulý rok jsme v sadu pálili „čarodějnice“, chtěli jsme taky udělat potní chýši, to se zatím ale ještě nepovedlo realizovat.
Jakou dá péče o sad práci? Je to časově náročný koníček?
Časově to náročné je hlavně kvůli rozloze sadu a počtu stromů. Pokud máte pár stromů na pěkně upraveném pozemku, někde na louce, tak to asi vypadá úplně jinak. My jsme věděli, že to bude spousta práce, a přistupujeme k tomu tak, že co stíháme, to stíháme. Z toho celkového počtu stromů jsme zvládli za dvě zimy, co o sad pečujeme, ošetřit tak čtvrtinu. Víc prostě nebylo v našich silách.
Ve svém sadu už biouhel pálíte. Jaké máte zkušenosti s jeho používáním?
Biouhel zatím pálíme občasně, spíš v menším množství v dovezených koupelnových vanách. Loni jsme trochu experimentovali s tím, jestli může uhel zabránit slimákům v tom, aby sežrali sazenice dýní, které jsme v sadu vysadili. Napadlo nás, že biouhel je porézní a ostrý, takže by pohyb po něm mohl být pro slimáky nepříjemný. Tento experiment nám moc nevyšel (směje se). Ale možná jsme dali jen malou vrstvu biouhle, ještě to budeme muset ozkoušet.
Já jsem biouhlem vylepšovala půdu na zahradě v Brně – u nás ve vnitrobloku, kde zahradničíme se sousedy. Biohuel jsme vlastně použili taky v naší mini školce. Ta vznikla, když nám po moštování vyklíčila semínka na hromadě kompostu. Semenáčky jabloní jsme rozsázeli a máme je teď v záhoně, který jsme štědře zasypali uhlem a kompostem. Později je chceme na našich kurzech roubovat a chystat si tak vlastní materiál na další výsadbu.
Časem taky plánujeme zuhelnatět vše, co jsme zatím nashromáždili při čištění sadu a při řezu, protože biouhel hodně usnadňuje pletí a pomáhá proti suchu.
Pokud by ses mohla vrátit v čase, udělala bys něco jinak?
Myslím, že ne. Možná bych se snažila, aby nás od začátku bylo na péči o sad víc, teď jsme tři a to je na objem té práce málo. Pomáhala nám sice spousta kamarádů a známých, hlavně v období lockdownů to vlastně bylo dost atraktivní zpestření života, ale jednorázová pomoc je něco jiného než dlouhodobější závazek.
Co bys poradila lidem, kteří o něčem podobném sní?
Asi ať se nebojí udělat ten první krok. Nikdy myslím nelze úplně vše naplánovat, předvídat, promyslet…člověk to prostě musí zkusit. Mně to do života přineslo spoustu práce, ale i radosti a nových zážitků. A ta práce je navíc smysluplná a myslím, že prospívá tělu i duši.
I když je pravda, že když už dvě hodiny vyštípáváte šípkový keř z koruny stromu a ty šípky sahají někam až do čtyř metrů, tak se ten smysl někdy docela zatmí (směje se). Ale naučila jsem se lézt po stromech, což jsem asi ani v dětství moc nedělala, a sad je taky super místo pro setkávání s přáteli nebo lidmi, které jsem dlouho neviděla.
Co se vám v sadu zatím podařilo a z čeho máte největší radost?
No, hlavně se sad podařilo vyčistit a ošetřit část stromů. Taky se podařilo zvládnout dvě sklizně, do sadu jsme poprvé přišli v srpnu 2020, takže to už byly stromy obsypané jablky. Já osobně mám radost, že se učím citlivému řezu stromů, uspořádali jsme dva kurzy řezu ovocných stromů, o který byl obrovský zájem.
Navíc i díky kurzům vzniká takové neformální uskupení, kterému říkáme „Holky s pilkou“. Jak název napovídá, je to skupinka holek, které se věnují řezu stromů. Zatím společně ošetřujeme hlavně naše stromy, ale možná se naše působení do budoucna rozšíří.
Jaké máte plány do budoucna?
Momentálně bude nejaktuálnější sekat trávu, respektive kopřivy, bršlici a šípky, aby nám to zase nezarostlo. Zatím jsme stihli ošetřit tak čtvrtinu stromů, takže to asi bude práce ještě minimálně na dvě zimy. A určitě chceme uspořádat další kurzy řezu.
Sad máme v pachtu, takže neplánujeme dělat žádné větší zásahy, nové stromy stejně není kam sázet. Nějaké takové nápadyse ale rodí, pokud najdeme vhodný prostor, tak se možná pustíme i do výsadby. To by mě hodně lákalo. Vypěstovat si semenáčky a pečovat o ně už od začátku, experimentovat s odrůdami, roubovat. Příští rok se plánuju přihlásit na intenzivní ovocnářský kurz, takže se i více dovzdělám v oboru. Zatím se vše učím za pochodu.
Galerie: 
